Vzpomínání na Jana Jelínka

/k 95. výročí jeho narození/

Do Frenštátu pod Radhoštěm přišel Jelínek jako profesor gymnázia na podzim 1939 a koncem července 1941 se tu i oženil. Nacisté však ústav koncem roku 1940 zrušili a v době, kdy se narodily jeho děti Jan a Jitka, musel dojíždět do jiných měst. Vrátil se domů až od podzimu 1945 jako prozatímní správce obnoveného gymnázia. Podporoval naše studentské aktivity, ať už to byl literární kroužek, akademie s kulturními programy nebo vydávání studentského časopisu. Obzvlášť nás sblížila společná láska k literatuře a ke krásné knize. Můj otec, který učil na měšťance, měl v knihovně s deseti tisíci svazky množství bibliofilských tisků, které jsem si rád prohlížel a najednou jsem měl možnost seznámit se s jejich vydavatelem. Jelínek této vášni podlehl již na brněnské Masarykově univerzitě, kdy si založil edici Novoluní a po pěti brněnských svazcích dokázal v letech 1939 - 1940 vydat další trojici knížek Františka Nechvátala, Jiřího Mahena a Klementa Bochořáka v rodném Sněěžném. Ve Frenštátě odstartoval Halasovými Básněmi pro děti s obrázky Bohdana Laciny, který ilustroval většinu jeho bibliofilií. Spolu bylo těch frenštátských tisků z let 1941 - 1951 24 a Halas v nich byl nejvíce zastoupen, po jeho smrti i verše Jaroslava Seiferta, Ludvíka Kundery, Františka Hrubína, Ladislava Stehlíka a Kamila Bednáře k Halasovu odchodu. Nezapomínal na své rodiště, když vydal v edici Stolístek esej Emila Smetánky Mé zlaté Německé /1948/.

 Učil nás občanskou výchovu a v rámci výuky nás před maturitou vzal do tiskárny, kde pro nás nechal vytisknout Halasovu báseň Petru Bezručovi. Nechtěl jsem zůstat pozadu a na rozloučenou se školou jsem spolužákům /bylo nás ve třídě 8/ i profesorům nechal v téže tiskárně vyrobit vlastní báseň Na pozdrav jako bibliofilii. Mé kontakty s ním pokračovaly i po mém odchodu na pražskou filozofii, mám od něj několik jeho tisků s věnováním. Když ho vážná choroba vyřadila z pedagogické práce, pobýval většinou ve Sněžném a do Frenštátu se vracel sporadicky. Až začátkem roku 1956 jsem se tam s ním dvakrát setkal a odnesl si i svazečky poezie, jež tiskl po onemocnění - většinou ve Sněžném - na ruční tiskárničce. Rád na něj vzpomínám a psal jsem o něm ve třech knihách o kulturních tradicích mého rodného města - Spisovatelé a výtvarníci zpod Radhoště /2000/, Můj Frenštát /ze vzpomínek na dětství a na lidi kolem knih a obrazů - 2002/ a Ve Frenštátě mají rádi poezii /Halas a Seifert s přáteli v Beskydech/. Všechny vyšly v brněnském nakladatelství Doplněk a poslední z nich byla odměněna Cenou Egona Ervína Kische za literaturu faktu roku 2003. Kromě toho jsem v Hlasech muzea ve Frenštátě p.R. uveřejnil materiálovou studii Z památníku profesora Jana Jelínka /20.4. 2003/ se zajímavými zápisy spisovatelů, překladatelů i výtvarníků z Frenštátu i Sněžného.

/Moje poděkování patří paní Ludmile Švandové rozené Jelínkové a paní Nadi Dunglové, které mi ochotné pomohly při mé práci na Jelínkově životopisu. Frenštát i Sněžné mají množství přírodních krás, ale i kulturní prostředí, které lákalo významné tvůrce našeho umění i rodáky, kteří tyto tradice upevňovali. Připomeňme jejich úsilí i dalším generacím!/

Libor Knězek

<<< zpět