V „rolnickém kalendáři" pro rok 1917 uveřejnil bývalý kaplan v Německém P. Novotný pod značkou H.CH. vzpomínky na rok 1866. Z článku vypisuji některé věci doslovně: Píše:

- Byl jsem tehdy kaplanem v Německém blíže českých hranic. Po několik dní nedostávali jsme žádných novin a proto jsme si vyšli s farářem dne 3. července na procházku na kopce směrem k České Svratce. Na kopci pozorujeme jakési dunění; lehneme na zem a nasloucháme a tu zřetelně bylo slyšeti silnou střelbu. Dne 5. července, vycházeje po ranních službách božích z kostela, vidím na vedlejší silnici povoz a na něm dva vojíny. Ptají se, zdali by na faře mohli chvilku se zastaviti. Slezli a šli na faru celí zablácení utrmácení. Byli to vojenský kaplan P. Vichta a plukovní lékař. Tážeme se jak to stojí s válkou a dostáváme odpověď:

„Jsme na útěku". Po krátkém pobytu a malém občerstvení odjeli směrem k Novému Městu.

         Se strachem očekáváme, co se dále bude díti. Dne 7. před polednem přibylo k nám 300 koňáků povíce dragounů a hulánů, zbytky to 3 rozbitých pluků rakouských, vedených mladým důstojníkem; zase celí zablácení a utrmáceni. Prosili o oves pro koně, ale - přede žněmi - žádného ovsa nebylo. Zašel jsem s důstojníkem ke dvěma obchodníkům v koních Englhardtovi a Mrkosovi a ti skutečně měli ještě zásobu ovsa a hned se uvolili, že ponechají pro koně porci na pokrmení a trochu do zásoby na cestu. Když koně i mužstvo se posilnili, odjeli dále též k Novému Městu. Důstojník mně velmi děkoval a dal mi svou navštívenku, na níž čtu: Viktor hrabě Chorinský, nadporučík.

         Dne 9. před polednem přinášejí lidé zprávu, že táhne k nám vojsko a že má černobílé prapory. Vyjdu hned ve společnosti obchodníka p. Musila a krupaře Jelínka na návrší, abychom se přesvědčili, jaké to vojsko k nám táhne. Vidíme z kopce, že celá silnce, táhnoucí se rovinkou podél řeky Švarcovy od Svratky a Křižánek až k Milošům jest samo vojsko,             ale ne sasaké, ale pruské. Chceme právě se vracet, abychom smutnou zprávu donesli domů,  tu vyrazí z lesa blízkého oddělení jezdců a přímo k nám. Chceme jim vyhnout na vedlejší úhor, tu oni však za námi a již jsme obklíčeni. Dva moji průvodci jsou propuštěni, mne však, jenž snad byl jsem jim nápadným bílým slaměným kloboukem a vysokými tehdy obvyklými botami si tam podrželi. Důstojník na mne zahřmí: : Kennen Sie deutsch? A když odpovím,           že trochu, táže se dále: „Wer sind Sie?" Odpovídám, že duchovní z místa. Tu nastal výslech; zdali tam jsou Rakušané? Jaké branše? Mnoho-li jich? Kam se odtud obrátili: atd. Když na vše opatrně odpovídám, že tam Rakušané byli, ty různé zbraně že neznám a kam se obrátili, že jsem se jich neptal atd. Výpovědi mé jich neuspokojily a proto vysláno oddělení napřed           do osady, aby se přesvědčili, jsou-li tam naši. Mne zatím nechali zajatého a důstojník nařizoval poddůstojníkovi: „Behalten Sie den Herrn hier!" Za čtvrt asi hodiny se vrátili a pak mne vedli v průvodu 16 dragounů až před faru a tam teprv propustili. Když sestupujeme z návrší k osadě, tu vynoří se na druhé silnici vedoucí k Jimramovu rakouská hlídka dragounů, která byla skryta za ohradou hřbitova a počne po nás stříleti. I Prusové záhy odpovídají, kole karabin fičí sem a tam, avšak nikdo nebyl zasažen a naše hlídka vidouc přesilu, obrátila se k východu.

         Spěchám do fary a nařizuji hospodyni: „Vařte a pečte všecko maso co máte (brávalo          se maso vždy na celý týden). Prusové jsou zde a první co budou žádat, bude jídlo." Chci k faráři, zatím tento chudák bázlivec vzal nohy na ramena a prchl do sousední přifařené osady Kadova, kde musel pobýt do třetího dne, neb pruské hlídky nás obklíčily a nikoho nepropustily. Někteří lidé, slyšíce pověst, že Prusové  berou mladé muže k vojsku svému, prchli do lesů a skal, ale jak snědli chléb  a buchty, které si vzali s sebou, záhy se vrátili. Záhy dostavilo se na faru 16 důstojníků s maršálem Jiřím vojvodou z Meklenburku v čele se štábním lékařem Regenbrechtem a polním kaplanem Polákem. Umyli a oprášili se a za chvíli volám je k obědu. Ukazoval jsem pani vojvodovi na první místo u stolu, ten však vzal mne za ruku a posadil na první místoí. První musil jsem bráti si polévky, prvně maso a pečeni telecí. Piva nechtěli, ale žádali červeného vína (právě začala strašiti cholera). Odpověděl jsem, že vína červeného nemáme, ale dobré bílé z Hustopeče; spokojili se. Nalil jsem každému sklenici as čtvrtlitrovou a když do polovice upili, dolil jsem a nic více. Ale nikdo více nežádal a byli spokojeni.

         Ostatní vojsko ubytovalo se po domech. Byl to předvoj (Avantgarde) čítající šestnáct tisíc mužů. Jak se všichni ubytovali to nevím, ale bylo jich po domech po 200 - 300. V domech, stodolách, kůlnách všude plno koní a mužstvo. Zůstali tam na noc a rekvirovali více kusů dobytka, dávajíce majitelům stvrzenky, které naše vláda po válce vyplácela.

         Tamější a sousední evangelíci nakreslili na svých domech kalichy, myslíce, že budou ušetřeni, ale nic platno. Prusové brali, kde bylo co lepšího, ať u katolíků neb evangelíků. Jiné věci z hostinců a od obchodníků platili hotovými penězi stříbrnými, jichž měli zásobu. Jinak se chovali k obyvatelstvu velmi slušně.

         Odpůldne požádal mne pan vojvoda, abych jej s důstojníky provedl po okolí. Líbilo             se jim velmi. Také železárny a hamry na Vříšti sobě důkladně prohlédli. Tehdejší šichtmistr  p. Moftl jim vše vysvětloval. Časně ráno (dne 10. v úterý) odtáhli směrem k Novému Městu, Jimramovu a Věcovu. Divil jsem se že i těžká děla vlékli mizernou polní cestou k Věcovu.

         Sotva tito odtáhli, přišlo jiné vojsko od Čech, tentokráte hlavní roj s císařem Vilémem, Bismarkem a Moltkem ve svém středu. Nemaje pomyšlení na jinou práci, stál jsem u okna své kaplánky a počítal,mnoho-li toho vojska bude. Napočítal jsem přibližně 85 000! Ti však u nás nezastavili, ale táhli dále ze předvojem. Bylo to mužstvo všech zbraní: jezdci, pěší, dělostřelectvo a vozatajstvo.

         Myslili jsme, že bude tomu již konec, zatím po poledni dne 11. přitáhl zadní voj, reserva, v síle asi 5000, po více Pomořané a někteří z nich praví polodivoši. Slídili po půdách, komorách a kde bylo jaké vejce, neb máslo, vše pobrali i holubům a v doškových střechách   i vrabcům vybrali nasazená vejce a s největší chutí syrová snědli.

      U nás na faře ubytováni byli 3 důstojníci. Slyším dole nářek hospodyně a spěchám co se děje. Několik těch divochů začalo po dvoře chytat kachny a kuřata. Jdu ihned k vyššímu důstojníkovi a táži se, je-li vojínům dovoleno bráti si drůbež. Ptá se, co se stalo. A hned opásal se šavlí a běžel na dvůr, rozkázav, aby ihned pochytanou drůbež propustili. Tak zachránil jsem naše kachny a kuřata.

      Mimo důstojníky bylo na faře ubytováno asi 10 vojínů, po více řemeslníků, obuvníků, sedlářů, řemenářů atd. Došli na byt teprve ke 4. hodině. Měli na menáž čekati, až se vůl zabije, stáhne a rozdělí a pak teprv vařit, takže by před 9. hodinou nepřišli k jídlu a že mají veliký hlad. Pravil jsem, že nám první jejich kamarádi maso snědli a hospodyně že nemá leč trochu sýra a chleba. „ I to nám bude velmi milo, vždyť jsme již dávno sýra neokusili".- Donesena jim mísa sýra a dva pecny chleba. Pojedli a spokojeně na velké síni v patře ulehli a spali. Teprv po 8. hodině doneseno jest čerstvé maso, které nám zůstalo místo toho, co nám první hosté snědli. Časně ráno odešlo vojsko směrem jižním a měli jsme pak po delší dobu pokoj.

      Po uzavření míru v Mikulově vracelo se vojsko pruské a zůstalo jako posádkou na Moravě. K nám přibyl jeden prapor dragounů a jeho velitel von Schulte ubytoval se na faře. Byl to člověk mladý a velmi hodný. Prvním jeho po příchodu bylo, aby se kvůli němu nic zvláště nechystalo, že on se plně podrobí domácímu pořádku, že i v pátek nebude masa žádati. Byl to protestant, ale každého dne, když byla mše svatá, stoupl k oknu svého pokoje hledícího ke kostelu a poslouchal zpěv, který se mu líbil. Zvláště pochválil hocha, který šlapal měchy a přitom zvučným hlasem zpíval, a při odchodu věnoval mu stříbrný tolar. Měl kamaráda, který ubytován byl v Jimramově na faře a jmenoval se Rochus von  Rochov.

      Ku konci srpna odešlo všecko pruské vojsko z Moravy a nastal svatý pokoj.

(P. Novotný kaplanoval v Německém v létech 1865 - 67).

<<< zpět